[Květnový příběh 24] Bolelo to a hodně, ale nyní už zůstala jen vzpomínka

Čas zahojí všechny šrámy na duši a jen čas vám, maminky, pomůže, nebojte se, bude lépe.

Nyní mohu zpětně hodnotit, protože už jsou tomu 4 roky, co mě psychika pořádně potrápila, a namísto radosti z miminka jsem byla ubrečený uzlíček nervů. Syn má nyní 4 roky a všechnu tu bolest mi několikanásobně vynahrazuje. Dokonce i když tehdy pro mě byla ta myšlenka naprosto nepředstavitelná, má synek sestřičku, už dokonce dvouletou ☺ Strach má velké oči, nakonec jsme vše zvládli a já jsem šťastná máma 2 dětí. Občas trochu (hodně) unavená a samozřejmě také řešíme jiné než miminkovské problémy, ale to je už jiný příběh a hlavně běžná rutina všech rodičů malých dětí. Jak to ale bylo, když jsem se stala mámou?

Tehdy, před 4 lety, jsem hledala cesty, jak si pomoci, v té době jsem se setkala po delší době i se svou kamarádkou, které si velice vážím, zejména proto, že i přes nepřízeň osudu se úžasně pere se všemi životními výzvami, které jí život přináší. Tehdy mi věnovala krásnou knihu a do ní napsala tento citát:

„To, proti čemu bojujeme,
přetrvává, roste a sílí.
Jakmile to však přijmeme,
ztratí to nad námi moc.
A my to můžeme změnit.“

Vzala jsem si toto rčení k srdci a začala jednat, nejbližší okolí o mých problémech samozřejmě vědělo, ale já o nich začala mluvit více nahlas a hledala pomoc. Postupně jsem absolvovala psychoterapie, našla si aktivity s miminkem, začala chodit více mezi maminky a kupodivu mi to velmi pomohlo. Zjistila jsem totiž, že v tom nejsem zdaleka sam a že se více či méně občas trápí každá maminka. Po půlroce syna jsem postupně více a více začala získávat zpět svoji ztracenou rovnováhu, ale rozhodně to chtělo čas, nebylo to ze dne na den. Dopřála jsem si ho, od začátku jsem totiž věřila, že jen čas mi pomůže a že bude jistě lépe. Pochopila jsem, že se nemám za své problémy stydět, a že jsem se ničím neprovinila. Také jsem si upořádala priority a pochopila, že i když se můj život s příchodem dítěte převrátil, neznamená to, že skončil, ale může se žít jinak, krásně, jen jiným způsobem, zkráceně řečeno – žít jinak nemusí znamenat žít hůře ☺

Zpětně svou tehdejší situaci hodnotím jako obrovskou životní zkušenost, která mě posunula a od té doby si mnohem více vážím základních životních hodnot a času, který je nám vyměřen. Bolelo to a hodně, ale nyní už zůstala jen vzpomínka….


Přeji vám maminky, co nejméně slz, co nejvíce smíchu a krásné sluníčkové dny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020